2005 - František Mikulec

František Mikulec Krojový krejčí z Vlčnova

Vlčnov, ležící na okraji úrodné pomoravské nížiny s mírnými svahy plnými vinic a tradičních vinných búd, je i v dnešní době široko daleko stále populární také díky svým pestrobarevným krojům a honosné jízdě králů, které už v závěru minulého století zobrazoval na svých plátnech Joža Úprka.

Po krojové stránce patří právě Vlčnov k výjimečným obcím, neboť už podle Klvaňova třídění z dvacátých let minulého století je zařazen vlčnovský kroj mezi osmadvaceti krojovými typy samostatně.

 

Náročnost šití a údržby si vyžadovaly velké množství krejčích, švadlen a ostatních, kteří se na zhotovování či oblékání do krojů podíleli. Vždyť do dvacátých let zde bylo napočítáno třicet šest krejčích a švadlen a do roku 1950 dalších sedmnáct krejčích z rodu Zemků, Solíků, Kašpaříků, Mikulců a jiných. K jejich pokračovatelům se zařadil i pan František Mikulec.

 

František Mikulec se narodil 21. června 1930 ve Vlčnově č. 574 jako třetí ze sedmi dětí Františka a Františky Mikulcových, po Josefovi (1926) a Marii (1928). Po něm přišli na svět ještě Jan (1932), Anastázie (1934) a Antonín (1942). Pocházeli z domkařské rodiny. Otec byl vyučený obuvníkem, ale pro nedostatek práce musel začít pracovat v betonářství a ševcovskou prací si pouze přilepšoval. Vzhledem k tomu, že jich byl plný dům, maminka se starala o domácnost a o výchovu dětí, a přitom jim stihla zhotovovat kompletní vyšívání ke kroji. Základní školu navštěvoval malý František ve Vlčnově. Výtvarné vlohy v něm vzbudil učitel Josef Beneš, který vedl děti k úctě k národnímu a kulturnímu dědictví a podporoval jejich vztah k hmotné kultuře. V hodinách výtvarné výchovy dával dětem za úkol rozkreslování vlčnovských výšivek na čtverečkovaných sítích. K lásce ke krojům a ke krejčovskému řemeslu přivedl malého Františka také bratr jeho maminky, krojový krejčí Josef Zemek, známý ve Vlčnově jako pohrabáč. Jeho manželka vyšívala vlčnovským ženám formy – výšivky na zadních sukních – na šorcích a fěrtochách. Učitelem mu byl strýc – uječek Antonín Solík, manžel maminčiny sestry. Šnůrovací a vyšívací vzory se odmalička učil od svého biřmovacího kmotra strýca Kašpaříka. Do svých dvanácti let si ke krejčovské a vyšívačské práci vytvořil takový vztah a natolik se zdokonalil, že jej strýc Solík nechával na cifrovacím stroji vycifrovat motivy na vlčnovských, nivnických, dolnoněmčanských či veletinských nohavicích. A když náhodou zlomil jehlu, dostal od něj pohlavek a mosel mazat dom. Ve Vlčnově ukončil sedmitřídku a do Uherského Brodu dojížděl do výuky doplňujícího vzdělávacího kurzu. Od roku 1947 zde navštěvoval učňovskou krejčovskou školu – obor krejčovství, kterou ukončil v roce 1949 složením závěrečné učňovské zkoušky a získáním tovaryšského listu. Hned po vyučení nastoupil do Oděvních závodů Prostějov – závod 1 „NEHERA“, kde mu bylo nabídnuto místo odvaděče – kvalitáře. Po vojenské službě v letech 1951 – 53, kterou sloužil v Praze – Bohnicích, se vrátil zpět do Prostějova. Místo mu však nabídli až po třech měsících. Při cestě domů si ve vlaku našel inzerát “Přijmeme krejčího k VÚ 8525 v Uherském Hradišti“, kde nastoupil jako civilní zaměstnanec. Zabýval se opravami vojenských oděvních součástek a úpravami pro záložáky. Pro své náboženské přesvědčení byl však v roce 1963 propuštěn. V tomto období šil nahodile jednotlivé oděvní součástky pro Vlčnovjany, zhotovoval a vyšíval sametky – úzké kalhoty z vroubkovaného manžestru pro chlapce k přijímání a biřmování, prováděl úpravy a opravy krojů. V následujících pěti letech se potýkal s uplatněním. Byl zaměstnán v Uherském Hradišti u Vodohospodářské správy a v lednu 1969 nastoupil do Slovače – družstva lidové umělecké výroby. Po nástupu na krojové oddělení družstva Slovač, které mělo krejčovskou a cifrovací dílnu, byl přesvědčen, že se tuto práci nikdy nemůže naučit. Začínal v krejčovské dílně, vedené paní Procházkovou, kde ke známým krojovým krejčím patřil např. pan Čuč z Tupes, Ignác Kasný z Kněžpole a jeho syn Vojtěch, pan Mitáček z Hluku, Jan Bartoš – mistr z Kunovic, mistr Václav Mikulka z Jarošova nebo Josef Borek z Kunovic. Na cifrovací dílně pracovali například paní Fričová, Šebková nebo paní Jakšíková pod vedením Josefa Zemka.

 

Na své zážitky ve Slovači nevzpomíná pan František nejraději. Práce bylo tolik, že nikdo ze zaměstnanců neměl chuť ani čas zaškolovat někoho nového. A tak se každý, kdo nastoupil, musel prací prokousat sám. Největší zakázky se v této době dělaly pro Slovensko. Vedle autentických krojů a jejich součástí pro jednotlivce to byly převážně stylizované kroje pro folklorní i amatérské kolektivy – například SL’UK, Lúčnicu, Vršatec, Selec, Dubnicu, Košičan, Trenčan, do Humenného, Žiliny a dalších. Tato práce nebyla tolik náročná. Každý krejčí dostal detailně rozpracovanou dokumentaci a výkresy, které jim práci značně usnadnily. Pro kroje z regionu nebo zakázkové krojové šití bez dokumentace zhotovoval střihy a nákresy pan Bartoš a největším pomocníkem mu byly staré vzory jednotlivých krojových součástí. V tomto případě se obracel pro pomoc do Slováckého muzea. Během dvou let se pan František zapracoval natolik, že vedle krejčovské krojové práce prováděl i cifrování. Vedle už zmíněných velkých zakázek to byly i náročné objednávky do zahraničí. Ty mohly vykonávat pouze pracovníci, kteří získali u Ústředí lidové umělecké výroby osvědčení o odborné způsobilosti Pracovník a dále Mistr lidové umělecké výroby, pro jejichž získání musel pan Mikulec zhotovit sedm kusů obtížnějších krojových součástí z regionu Slovácko – nohavice nebo kordulu z Vlčnova, Kyjova, Hradiště, Brodu, Starého Města, Strání a Nivnice. „Práce bylo tolik, že jsme pracovali od tmy do tmy. Záleželo na zručnosti a šikovnosti mistra, jak mu práce šla od ruky. Vzhledem k tomu, že se pracovalo úkolem, na tehdejší poměry jsem si i za podmínky přijít do práce brzy zrána a vrátit se domů večer, mohl vydělat slušný plat.“ Družstvo Slovač bylo v bývalém Československu monopolem. V době, kdy pan Mikulec nastoupil, mělo roční obrat dva až tři miliony korun, v roce 1989 už to bylo osmadvacet milionů korun. Ze Slovače odešel pan Mikulec v roce 1990 do důchodu, začal se více věnovat podomáckému šití krojů. Celý život toužil vybudovat si malé muzeum, kde by na krojových součástkách a kompletech mohl zájemcům ukázat odlišnosti detailů šití a výzdoby vybraných krojových mistrů, především vlčnovských. Právě proto si ve Starém Městě v roce 1974 vybudoval malý domeček, kam si staré kroje z celého Slovácka – nohavice, kordulky, haleny, župice a lajble, nashromážděné za celý život, ukládal a systematicky třídil. Jeho záměr mu však překazila velká voda v polovině roku 1997, která mu vzala to, nač se celý život těšil. Z jeho sbírky zůstalo doslova pár kusů z Vlčnova od jeho učitelů, mistrů Zemků a Solíka, kteří ho ke krejčovskému mistrovství přivedli. „Za největší úspěch považuji to, že jsem se jako zakázkový krejčí naučil od konfekčních krejčích základy krejčovství podle proporčních měr, velkou školou se pro mě stala práce ve Slovači, kde jsem díky své praxi získal přehled o krojích v celé naší bývalé republice. Za prohru považuji to, že jsem si nevychoval ve svém řemesle pokračovatele, i když jsem ke krojové krejčovině přivedl mladá děvčata z Vlčnova. Tato práce se totiž nedá naučit ani za rok, ani za dva. Zklamáním je i situace ve Slovači, pro jehož dobré jméno jsme všichni, kdo jsme měli možnost na dílnách pracovat, přiložili ruku k dílu.“ Smutný je i pohled na kolekci jeho vzorků – asi čtyřicet krojových nohavic a kordulí z Vlčnova, Kunovic, Starého Města, Nivnice, Strání, Hradiště, Brodu, Bystřice pod Lopeníkem, Velké, Kyjova a dalších. Jejich poslání – doplnit vlastní expozici krojového krejčího Františka Mikulce – se nenaplnilo. A tak zůstávají v malém bytě utajeným svědectvím doby, jeho zručnosti a talentu.

PhDr. Romana Habartová

 

pdf.png2005 František Mikulec, soubor typu pdf, (1,42 MB)

Pan František Mikulec zemřel v listopadu 2009.

Foto ze slavnostního předávání ceny v obřadní síni města Foto ze slavnostního předávání ceny v obřadní síni města


Pan Mikulec, držitel ocenění za rok 2005 Pan Mikulec, držitel ocenění za rok 2005