2010 - Arnoštka Eberhardová

Arnoštka Eberhardová

Arnoštka Eberhardová, rozená Millerová, se narodila 20. listopadu 1925 v Uherském Hradišti, vystudovala školu uměleckých řemesel v Brně. Po studiích se uplatnila ve vzorkových dílnách Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), jejichž vedoucím byl ing. Vladimír Bouček, duchovní otec a teoretik rozvoje lidové umělecké výroby. ÚLUV v té době ještě nemělo vlastní dílny a hlavní snahou a cílem jeho výtvarníků byla experimentální tvorba a vývoj vzorkových kusů pro fungující malovýrobu a začínající družstevní podniky. Ústředí lidové umělecké výroby se snažilo působit na úroveň produkce drobných výrobců a současně zajistit další existenci nepřeberného množství technik tradičních rukodělných výrob. Náměty pro nový vývoj vycházely ze zkušeností, které výtvarníci (tehdy svým způsobem i v roli etnografů) přinášeli ze svých výzkumných pobytů v terénu, který se jim stal zázemím pro získání zkušeností a znalostí přírodních materiálů, technologických postupů jejich zpracovávání, které díky svým profesionálním předpokladům a schopnostem obohacovali estetickým výrazem.

 

 

Ing. Vladimír Bouček se svými spolupracovníky výtvarníky, mezi nimiž byla od roku 1946 i Arnoštka Eberhardová, rozvíjeli koncepci vývojářství na základě „boučkovské motivace“ výtvarníků, kterým dával impuls k tvůrčím experimentům. Mezi nimi od počátku vynikala právě A. Eberhardová, která se (už v roce 1949 v Praze a Bratislavě) zapojovala do realizací v tkalcovských technikách, v práci s přírodními pletivy, bytových doplňků, ale i v oblasti fotografické (např. fotograficky zpracované leporela).

 

Její systematická výtvarná činnost se tématicky si našla své stěžejní místo hlavně v práci z přírodních pletiv – ze slámy, kukuřičného šustí a orobince, s upřednostněním výročních zvykoslovných předmětů. Věnovala se studiu a vývoji výtvarného zpracování kraslic a můžeme ji zařadit mezi ty osobnosti, které upozornily ve své době na jejich etnografické a estetické hodnoty. Ve spolupráci s ing. Boučkem se snažila o rozbor kompozice a rytmiky ornamentální výzdoby kraslic a zkušenosti z tohoto studia uplatnila při zkouškách barvení přírodními barvivy i při aplikaci kraslicové voskové rezervážní techniky při dekorování předmětů ze dřeva. Zde také pramení její další profesní směřování s uplatněním poznatků lidové ornamentiky při tvorbě moderního designu modrotisku.

 

Po roce 1950 začalo ÚLUV organizovat vlastní síť dílen a výrobců, kam byla v roce 1954 zapojena i modrotiskařská dílna Františka Jocha ze Strážnice. Právě tady Arnoštka Eberhardová získala první výrobní zázemí pro vlastní koncepci vývoje. Zpočátku se věnovala vzorování modrotiskových ubrusů, ale záhy začala spolupracovat s výtvarníky modelové konfekce, např. s Miladou Jochcovou z Brna a Jarmilou Valentíkovou z Uh. Hradiště, s nimiž spoluvytvářela experimentální modely. V 60. letech 20. století připadla do její působnosti i dílna Josefa Danzingera v Olešnici.

 

Arnoštka Eberhardová převzala také výtvarný dohled na orobincovou tvorbu v Blatnici pod Sv. Antonínkem a v Brumovicích, kde především vyvíjela snahy k zachování a obnově této specifické technologie. V letech 1960-1962 se krátce zabývala také výšivkou, čímž si rozšířila odborný rozhled v oblasti lidové ornamentiky a motiviky vzorů.

Arnoštka Eberhardová se veřejnosti představila řadou výstav v rámci kolektivních prezentací Krásné jizby a ÚLUVu (např. Uh. Hradiště 1972, Pardubice 1973, Německo 1974). V roce 1983 byla osobnost Arnoštky Eberhardové představena v modrotiskařských dílnách ve Strážnici formou profilové výstavy této skromné výtvarnice a jejího celoživotního výtvarného zaměření. Výstava přinesla rozsáhlý soubor možností využití tradičních technologií lidové výroby v interiéru a bytovém textilu, v odívání, v dětském textilu a v tvorbě hraček, v drobných oděvních a bytových doplňcích.

 

V roce 1983 začala v uherskohradišťském ÚLUVu s Arnoštkou Eberhardovou spolupracovat mladá výtvarnice Jana Kubínová z Uherského Brodu, která zde nastoupila na tzv. zapracování. Stala se její žačkou a pokračovatelkou. Po celý rok před odchodem do penze přebírala její celoživotní zkušenosti. Seznamovala se s Arnoštčinými tisky podle jejích návrhů nejen z dřevěných forem tradiční technikou tisku, ale i s novými komponovanými postupy, panelovými tisky, technikou sítotisku. Jana Kubínová ji na základě těchto jejích postupů mohla následovat a dále originálně rozvíjet možnosti modrotisku. Společně s ní se podílela i na přípravě a realizacích vývojových vzorů pro dvě jarní a podzimní schvalovací řízení, které se orientovaly na interiér a módní odívání. Pokračovatelka A. Eberhatrdové výtvarnice Jana Kubínová s odstupem času podotkla: „Arnoštka Eberhardová patřila vždy k výjimečně klidným a vstřícným lidem, kteří se rádi podělili se svými odbornými zkušenostmi. Mezi její blízké kolegy jsem se zařadila i já a spolupráce s ní byla pro mě potěšením a velkou zkušeností.“

 

Dodnes se prostřednictvím modrotiskových dílen máme možnost setkávat s jejími vývojovými náměty v odívání, stolování, v oblasti dekoračních tkanin, módních doplňků i hraček, kde můžeme sledovat její dva výjimečné pohledy – uplatnění tradičních bordur na jedné straně a jednotlivých stylizovaných prvků na straně druhé, tedy využití inspirace tradiční motivikou a naopak v kontrastu stojící návrhy od tradice zcela odtažité.

 

Význam této osobnosti pro obor, ale i náš region je podtržen i její publikační činností. Její náměty dodnes uplatňují dílny zabývající se modrotiskem. Aniž bychom si to uvědomovali, v oblasti modrotisku využívaného v současném užitém umění se stále ukrývá výtvarná invence autorky a neustále se uplatňují její nepřekonané nadčasové stylizace.

 

Celoživotní práce autorky čeká na doposud na své odborné zhodnocení. Je však nutno podotknout, že jubilantka výtvarnice Arnoštka Eberhardová se zasloužila během svého tvůrčího života plnou měrou o popularizaci tradiční lidové kultury a především jejího výtvarného projevu.

 

PhDr. Romana Habartová, etnografka Slováckého muzea v Uherském Hradišti