2012 - Božena Habartová

Božena Habartová Textilní techniky – těžká krojová krejčovina

Božena Habartová, pochází z Uherského Hradiště-Sadů čp. 221. Její otec Antonín Vaculík (1925) je instalatérem a maminka Božena Vaculíková, rozená Kolečkářová (1932-2008) pracovala v nemocnici v prádelně a starala se vedle Boženy o Jindřicha (1956-1980) a Marii (1958). Od dětství Božena projevovala výtvarné vlohy a vztah k šití a naskytla se jí příhodná možnost nastoupit do Středního odborného učiliště ve Vizovicích (1978-1981), do oboru dámská krejčová, kde se zaškolovaly nové síly pro Slovač. Zmíněný obor prováděl praxi ve Slovači, proto se celé tři roky v rámci praktické výuky zaškolovala na zakázkové dílně družstva Slovač. Boženu lákala těžká krejčovina, proto po vyučení vystudovala na Střední odborné škole na Charbulově ulici v Brně tříletou nástavbu.

 
V roce 1982 nastoupila na krojové oddělení, kde se specializovala na pánské kroje - nohavice, korduly, lajble, bruncleky. Na dílně spolupracovala s J. Borkem, F. Mikulcem, V. Kašným a nejvíce s mistrem V. Mikulkou, od kterého přijímala rady, načerpala vědomosti a zkušenosti, jak si práci usnadnit a dokonale ji vyhotovit. Spolupracovala se švadlenami - M. Vlčkovou, M. Bartošíkovou, V. Vráblíkovou a ručními vyšívačkami M. Mikuláškovou z Mistřic, M. Kohoutkovou z Uh. Hradiště, která byla pro Slovač vyškolená ve Strážnické vyšívací škole nebo M. Kryštofovou z Podolí. V dílně cifrárně pak s vyšívačkami, mezi nimiž vynikala D. Fryčová z Uh. Hradiště, M. Badinová z Buchlovic, J. Dáňová z Kunovic, na dílně vyšívacích automatů pak L. Sakrajdová z Uh. Hradiště a M. Jančová z Jarošova.

 

První její zakázkou byly valašské kopice pro Jasénku a valašské nohavice. Mistr Mikulka stříhal a rozděloval práci. Za celý výrobek si odpovídal každý sám. V roce 1983-1984 se nahromadilo tolik práce, že nebylo možné zakázky stíhat v zadaném roce. Objednávky přicházely ze Slovenska, do souborů Lúčnica a SĽUK, vedle toho se podílela na hotovení krojů z Myjavy, Zemplína a Šariše. Postupně přicházely objednávky z Ostravy pro Technik, pro brněnský BROLN, Jánošík, Javorník a celé Valašsko. Ke zlomu došlo až v polovině devadesátých let, kdy se údajně slovenské sobory obracely se svými požadavky na nově zbudovanou dílnu slovenského ÚĽUVU. Ještě v roce 1999-2000 si Lúčnica objednala u Slovače velkou zakázku 75 nohavic. Na přechodnou dobu po J. Ryškové nastoupila na místo vedoucí krojové dílny E. Prajsová z Hluku, která byla svou předchůdkyní proškolená, ale v roce 1998 odešla a na místo vedoucí byla dosazena R. Kůrová z Jarošova, která jako absolventka Průmyslové školy v Prostějově s praxí v kanceláři neměla s vedením takové dílny zkušenosti. Práce na krojovém oddělení stagnovala, začala být vyplňována náhradní konfekcí, kterou tvořily malé série vlastní slovačovské výroby, např. malé série kalhot, halenek, šatů. Práce bylo nedostatek a dílny postupně zaměstnanci opouštěli. Někdo odešel nuceně na sériovou výrobu a v roce 2000 došlo ke spojení oddělení krojů se zakázkou, které nárazově šily zakázky pro jednotlivce, malé kolekce do Ameriky, Rakouska, ale nejednalo se více jak o dva krojové komplety za měsíc, mezi nimiž byly objednávky Lúčnice v roce 2000, Ondráše z Brna, valašské kroje, kroje luhačovického Zálesí po patnácti párech, v roce 2002 kroje pro Rusavu, Javorník, kroje do Nedašova, pro jednotlivce na Hanou. Přibývaly nové typy objednávek, zakázky řady obecních úřadů, které se na Slovač a jeho krojové oddělení obracely s požadavky na výtvarné zpracování a zhotovení obecních a spolkových praporů, obecních znaků.


V červnu roku 2003 byl majetek Slovače, sklady s veškerým galanterním zbožím a zásobou textilií, nabídnut k rozprodání členům družstva i široké veřejnosti. Za tímto účelem byla zřízena prodejna, která nabízela k odprodeji zbytky zásob krojového galanterního sortimentu za minimální ceny.


Posledními stálými zaměstnankyněmi zůstaly Božena Habartová – specialistka na těžkou krejčovinu a Helena Lakosilová – krojová švadlena. Naskytla se jim v rámci vyhlašování nejlepších obcí roku ve spolupráci se Sdružením obnovy venkova zajímavá zakázka, zabývající se zhotovováním zdobných stuh, šerp a praporů pro vyhlašované a oceňované obce naší republiky. Dlouhou dobu přemýšlely, jak zachránit a udržet chod krojové dílny. Bez zkušeností s vlastním podnikáním si však nedovolily jít do rizika a obávaly se existenčních problémů a v roce 2004 jako poslední družstvo opustily. Zřídily si vlastní živnost, kterou provozují ve svých rodinných domem a poptávky po krojích nejsou schopné uspokojovat.


Od roku 2004 pracuje Božena Habartová samostatně, ve své domácí dílně. Je specialistkou na těžkou krejčovinu, což je řemeslo, které se zaobírá šitím a zdobením těžkých materiálů, především sukna. Každodenně realizuje individuální i souborné zakázky. Přicházejí zájemci o hotovení mužských kalhot - nohavic a vest - kordul ze všech obcí Uherskohradišťska, Uherskobrodska a Kopanic, především pro účely užívání kroje v rámci místních výročních zvyků a svátků. Dobře se orientuje v národopisných oblastech a dokáže identifikovat a zařadit kroje podle lokálního a regionálního vymezení, spolupracuje s odbornými institucemi, kam se ve sporných otázkách obrací na odborníky a konzultuje podobu krojů s hmotnými doklady uloženými v muzejních sbírkách.


Autorka realizovala velkou zakázku pro folklorní soubor Cifra z Uh. Hradiště, podílela na hotovení univerzálních nadregionálních kostýmů pro soubory ze Zlínského kraje, je autorkou stylizovaných krojů z Kopanic a Myjavy. Pořizovala kroje pro soubory Kohůtek z Bánova, Světlovan z Bojkovic, pro zlínskou Kašavu, která po letech začala obnovovat krojový souborový fond. Zhotovovala kroje a kostýmy pro soubor Krajina z Olomouce, kopaničářské mužské kroje podle starých vzorů do Starého Hrozenkova, krojové součástky pro cimbálovou muziku Stanislava Gabriela z Babic, pro řadu muzikantů ze Slovácka, Valašska, Slezska a Lašska. Celoročně k ní přicházejí mladí lidé, kteří se stávají součástí mládežnického společenství na vesnicích, šije kroje pro mládež z hodové chasy a pro stárky z celého Slovácka.


Její krejčovská praxe se neobejde bez spolupráce s vyšívačkami, které pracují pomocí cifrovacího stroje nebo aplikují ruční výšivku na těžké krejčovině, kde doplňují podle originálních vzorů šňůrované motivy doplňujícími jemnějšími motivky. Díky svému vzdělání a specializaci na krojovou krejčovinu a díky své dlouholeté praxi v družstvu Slovač získala přehled a teoretické a praktické znalosti od svých mistrů a starých krejčích – Václava Mikulky z Jarošova, Vojtěcha Kašného z Kněžpole a Josefa Borka z Kunovic.


Je velmi těžké charakterizovat některý z lokálních typů tradičního lidového oděvu, jemuž se autorka věnuje. Obecně bychom mohli její práci shrnout a zobecnit. Při hotovení mužských kalhot – nohavic, vest - kordul, lajblů, brucleků apod. používá odpovídající barvu a odstín sukna podle lokálního a regionálního vymezení. Sukno si sama objednává a dováží. V současné době s likvidací podniku Valaška a dalších, kde nakupuje galanterní zboží, vyvstává problém, kde získávat materiál v budoucnu. Soukenné krojové součástky zdobí hustě zdobí šňůrováním, což je speciální výzdobná technika, prováděná prýmky v odpovídajících barvách podle lokality.


Šňůrování tvoří ornamentální prvky z barevné harasové úzké stužky sutašky a silnější ploché harasové stužky tresy. Názvy zdobných stužek jako jsou sutašky a tresy jsou odvozeny z francouzštiny, pravděpodobně od výrobců zdobných prýmků - sutaše (soutache), tresy (tresse). Dodnes jsou ploché i kulaté stužky různé šířky takto mezi krejčími pojmenovávány. Sutaše představují ploché oboustranné prýmky, v nichž jsou všechny nitě splétány do dvou sloupků, obvykle vyztužených výplňkovými nitěmi. Sloupky mohou být stejně nebo různě široké. Tresy představují ploché oboustranné prýmky, ve kterých se každá nit (pramen) provazuje pravidelně nad jednou a pod jednou nebo nad dvěma a pod dvěma nitěmi (prameny).


Krojová krejčí Božena Habartová se své profesi, těžké krojové krejčovině, věnuje každodenně. Spolupracuje s dalšími krojovými krejčími, švadlenami a vyšívačkami, s nimiž konzultuje současné problémy s nedostatkem kvalitního materiálu. V rodové linii znají důvěrně její práci dvě dcery, které si uvědomují náročnost této práce a především fakt, že nikdy nemůže být tvůrce těchto tradičních rukodělných hodnot adekvátně oceněn za svou práci. V současné době v naší společnosti neexistuje mechanismus, aby si mohla autorka vychovávat své následovníky vedením vlastních učňů, ani specializované učňovské školy a obory nepřipravují specialisty, kteří by se mohli zabývat krejčovskou krojovou prací.


Božena Habartová se nevěnuje jarmarečnímu stánkovému prodeji v regionu ani jinde v republice. Vzhledem k tomu, že si veškerou práci od shánění a přípravy materiálu až po vlastní expedici krojů zajišťuje sama a celoročně, nemá časové možnosti ani předem hotové krojové součástky, které by mohla touto formou nabízet. Je schopná pokrývat objednávky, které se vždy množí s termíny pořádání folklorních slavností, festivalů a výročního zvykosloví. V čase, kdy se konají jarmarky jako doprovodní programy folklorních slavností a festivalů, je obvykle letmým návštěvníkem, který přísně sleduje své dílo na stovkách účinkujících z řad souborů, zajíždí do obcí regionů o hodech a při dalších příležitostech v průběhu roku, aby porovnala svou práci – kroje na lidech s výsledky krojové dřiny s ostatními krojovými krejčími.

Vypracovala PhDr. Romana Habartová, etnografka Slováckého muzea v Uherském Hradišti, leden 2009

 

pdf.png2012 Božena Habartová, soubor typu pdf, (351,22 kB)