2013 - Jiří Oláh

Jiří Oláh

Jiří Oláh pochází z východního Slovenska. Narodil se 13.4.1930 v obci Hrhov u Moldavy nad Bodvou v okrese Rožňava nedaleko Košic. Jeho rodičové vychovávali šest synů a jednu dceru a otec Štefan Kanaloš syny zasvěcoval do těžké práce se dřevem silou a „plnou parou otcovou“ od chlapeckých let. Tvrdá práce od dětství pod dozorem otce a pohyb v lesích kolem Hrhova až k Budkovcím v okrese Michalovce jej zocelila tak, že už v 15 letech byl chopen pohybovat se v lesích, vybírat a opracovávat vhodné dřevo, ze kterého už tehdy tvořil drobné kuchyňské nádobí – misky, talíře, lžíce, vidličky, naběračky a menší vahany, vahančoky a necky. O jejich zboží byl velký zájem, svůj sortiment (koryta, troky necky, vahany, kastroly, misky, a další kuchyňské nádobí a náčiní dlabané a štípané ze dřeva nabízeli na jarmarcích po celém Slovensku, kolem Košic, Ždiaru na Hronom, Povážské Bystrice až na Moravu.


V roce 1950 se Jiří Oláh oženil s Helenou Balogovou (6.8.1931), společně vychovávali tři děti – Helenu (1951), Alžbětu (1955) a Tibora (1961). Na trzích a jarmarcích se potkával s řadou lidí, kteří jeho práci obdivovali. Na jednom jarmarku se setkal s mistrem Františkem Hrůzou, zaměstnancem lesní správy Kunovice (dnes Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., pobočka Kunovice), který mu nabídl práci v tomto rajónu. Proto se v roce 1964 Jiří Oláh se svou rodinou přestěhoval na Uherskohradišťsko, do Ostrožské Nové Vsi. Byla mu nabídnuta práce v kunovickém lese a František Hrůza povoloval Jiřímu Oláhovi kácet stromy a využívat dřevo topolů, vrb a osik na výrobu dřevěného zboží. Snad mu les poskytoval jakýsi úkryt před nekompromisními úředníky. Topoly představovaly kvalitní dřevo na troky a necky, vršky topolů na malé necky na zadělávání těsta do kuchyně, spodní kmeny na velké troky na opaření vepřů, vrby, hlavně červené, využíval na velmi zajímavě přírodně probarvené užitkové misky, osiky na vařečky, lžíce a vidličky, příborníky.


Jeden z jeho žáků a spolupracovníků na něj vzpomíná: „…Poprvé jsem ho viděl v roce 1964, kdy zástupci rodin trokařů káceli obrovské topoly na konci polí za Uherským Hradištěm, (dnešní Průmyslové ulici). Tehdy snad neměli ani motorovou pilu. Mladí muži káceli, řezali, štípali, staří dlabali koryta. Stany, maringotka, přístřešek na hotové necky, oheň, na kterém ženy vařily jídlo. V roce 1973 jsem se při práci dřevorubce s jedním z této rodiny seznámil…“, říká Jiří Machaníček, mistr sekerník.


Společně se setkávali již pravidelně. Pracovali spolu na pasekách podél Moravy od Hodonína až Otrokovice. Jiří Oláh pracoval na objednávku z předchozích jarmarků, v polovině 20. století vytvářel hlavně malé necky tzv. devadesátky, které uměl zhotovit za 3 - 4 dny. Poradil se zručně s celým kmenem topolu velikosti 5 - 8 m3. Jeho hlavním sortimentem byly velké i malé troky, necky na zadělávání těsta a další sortiment označovaný jako užitné umění. Odřezky dřeva, které se už nedaly zpracovat, prodával tetičkám z Kunovic, Nové Vsi a Kostelan, které si topolové dřevo brávaly na podpal do kamen, tzv. pod buchty, protože mělo čistý plamen. Bylo to obdivuhodné. V lese za ním při práci nezůstala žádná stopa.


Trokařství se Jiří Oláh věnoval denně a celoživotně. Vyráběl ročně na stovky misek, na objednávku cca 500 kusů troků, ale o velké troky na spaření vepřů přestával být už v 70. letech 20. století zájem. Se svým zbožím zajížděl hlavně na Slovensko, od Trenčína až po Košice. Zdejší jakoby neorganizované jarmarky (zvířata, ovoce, máslo, ovčí kůže, výrobky kovářů, košíkářů, hrnčířů, trokařů) si zachovávaly tradiční tvář, a to byl jeho druhý svět, v němž se projevoval jako profesionální obchodník. Jeho výrobky neměly konkurenci – byly lehčí, hezčí, čistě bílé. Jak říkali jiní korytáři – jiná škola, jiná práce. Jiří Oláh byl ve svém živlu a objednávky šly k duhu. Celý život byl ve svobodném zaměstnání, nedovedl si představit, že by byl za plotem nebo pod střechou. V 70. letech mu byla nabídnuta spolupráce s ÚLUVem v Uherském Hradišti, kterou přijal. Sám Jiří Oláh říkal, že: ..dělá na kontingent, což obnášelo dodávat do ÚLUV cca 30-60 misek měsíčně. Misky zhotovoval hlavně z červené vrby a toto zboží zde nikdo nevyráběl, i když Jiří Oláh chtěl dalším výrobcům předat zkušenosti, nikdo se tím nechtěl zabývat. I přes tuto práci si Jiří Oláh zachovával výrobu troků a necek. Dřevo nakupoval tzv. „na stoja“. Měl talent na vývěr stromů, snad vybíral instinktem, čichem a zkušeností, získanou po předcích. Největší riziko představovala při výběru vada dřeva, Jiří Oláh ji pojmenovával jako opuk či odlupčivost (hovořil česky, slovensky, maďarsky, německy a rumunsky). Vada se dala rozpoznat až po skácení stromů, kdy bylo jasné, zda bude strom sloužit k výrobě nebo jako palivo. Jen Oláh uměl zázračně vadu rozpoznat ještě ve chvíli, kdy strom stál. Jeho nářadí, nástroje a výrobní postupy byly odlišné od našich místních dřevorubeckých technik. Jiří Oláh dokázal pracovat na nepřístupných podmáčených místech s příkrými svahy, odkud obvykle vynášel již hotové výrobky. Jeho sekery a ostatní nástroje byly i pro odborníky neuvěřitelné, a to nejen ocel motyček a seker od cikánských kovářů, ale i dokonalé a trvanlivé dřevěné násady (topůrka, štylka), které hotovil snad jeho děd.


Mistr Oláh byl nekompromisní ke své práci. Pokud se již v téměř dokončovaném díle (v trokách, miskách) objevila nějaká vada či suk, které by rušily vzhled výrobků, sám jej rozřezal na otop. Nepoužíval žádné měření, pouze kousek křídy a vzdálenost palce a ukazováku. Tloušťku stěn vahanů a troků měřil sluchem, poklepem. Misky o průměru 25 až 30 cm sekal přímo volně na zemi, velkou sekeru přidržoval nohama v sandálech. Odchylka od ideální kružnice představovala vždy cca 1-3 milimetry. Sušení výrobků bylo nejdůležitějším článkem pracovního postupu, který v závěru rozhodl o výrobku. Jiří Oláh sušil své zboží na přímém slunci, ideálně v měsících květnu až srpnu. Jeho výrobky byly vždy dokonalé, bez prasklin.


Po roce 1989 byl o jeho sortiment velký zájem, po zrušení ÚLUVu však přišel o zdroj příjmů, a jeho práce byla zneužita několika podnikateli. Po rozdělení Československa přišel o odbytiště svého zboží na Slovensku. Tyto okolnosti mu podlomily zdraví, onemocněl a vyráběl již jen okrajově pro známé a příbuzné. Svou práci definitivně opustil před dvěma lety, jeho zdravotní stav mu dnes již neumožňuje fyzicky pracovat. Způsob života Jiřího Oláha získávání obživy pro zabezpečení chodu jeho rodiny byl jedinečný a příkladný.


Jiří Oláh dodává: Všecko mě to bavilo, byla to velká radost už od prvního okamžiku, kdy jsem v dětství chytal do ruky sekery, pořízy. Byl jsem pro tu práci předurčen, byl jsem svobodný, celý život venku, v lese. Dnes nemám doma ani jeden svůj výrobek, už nic nemůžu – už práca pošla…

 

 

Zpracovala: PhDr. Romana Habartová, etnografka Slováckého muzea v Uherském Hradišti
Únor 2013