2013 - Rozalie Blažková

Rozalie Blažková Práce s pletivy - pletení z kukuřičného šustí

Rozalie Blažková, roz. Buzašová, Osvětimany (*16.1.1941), nositelka tradice lidových řemesel 2007 (Cena ministra kultury ČR).

Ještě v polovině dvacátého století využívali čas lidé na vesnicích Uherskohradišťska vedle práce na poli, v hospodářství a domácnosti také pro drobnou rukodělnou výrobu a zpracovávání odpadových nebo méněcenných surovin. Zhotovovali z něho řadu předmětů užitečných v domácnosti, jejichž prodejem si často i přivydělávali. Můžeme na nich dodnes sledovat nevyčerpatelné invence jejich tvůrců, cit a smysl pro materiál. K nejstarším činnostem lidstva můžeme zařadit splétání přírodních materiálů, které byly lidem běžně dostupné, práce s nimi nebyla příliš složitá pro jejich ideální vlastnosti a nenáročné opracovávání s charakteristickou vláčností, ohebností, pružností a vcelku dobrou trvanlivostí.


Pro další zpracovávání lidé využívali slámu, lýko, louky, proutí, orobinec i kukuřičné šustí. Jednou z plodin, která se zde hojně pěstovala a nabízela další využití, byla kukuřice. Kolem poloviny 20. století byla dokumentována výroba pletených předmětů: sotůrků, obalů na láhve, tašek, rohoží, podložek, ale i pokrývek hlavy nebo sandálů. Na Slovácku bylo druhotné zpracování kukuřičných listů rozšířeno na Uherskohradišťsku, kolem Polešovic, Nedakonic, Osvětiman, dále na Hodonínsku, Břeclavsku a v okolí Podivína, na Slovensku nejvíce v okolí Levic a Nových Zámků. Právě ze slovenské vesničky v Maďarsku, nazvané Dunaegyhaza, poté z malé obce Nesvady v okrese Komárno se do Osvětiman v roce 1960 přistěhovala Rozálie Buzašová, provdaná Blažková.

 

Rozálie Blažková, ro se narodila jako čtvrté dítě, po bratru Imrichovi, sestrách Etele a Ireně. V roce 1947 se v rámci přesídlení museli Buzašovi vystěhovat z Dunaegyhazy do malé obce Nesvady v okrese Komárno, kde Rozálie žila do roku 1960. Rodiče pracovali na vlastním hospodářství, vlastnili koně, krávu a dvě prasnice, jež sloužily ke zpeněžení. Rozálie zde navštěvovala základní školu a bezprostředně po znárodnění museli rodiče označení za kulaky vstoupit do JZD. Silně se to dotklo ročníků 1939-42, které byly brány jako socialistická záloha bez možnosti svobodného výběru školy, vzdělání, s předem danou budoucností, členstvím v JZD. Rozálie pracovala ve vývojovém skleníku, kde se odborníci snažili vyšlechtit úrodné druhy zeleniny (papriky, okurek a rajčat). Zde byla zaměstnaná do svých devatenácti let. V mládí se s prací z kukuřičného šustí setkala u své sestry Etely. Toto šúlání – motání ze šúšťa bylo typické pro obce Martovce, Imeľ a Nesvady, kde se pěstovala nejkvalitnější kukuřice se vzrostlými klasy a krásným šustím. Etela Harišová zhotovovala příležitostně užitkové předměty do kuchyně – prostírky, ošatky, tašky a brzy ji vyhledali zaměstnanci slovenského ÚLUVu, kam pravidelně dodávala své zboží. Její muž Augustin Hariš byl kolář a podle Etelina přání zhotovoval formy nejrůznějších velikostí a tvarů. Protože byl o jejich výrobky velký zájem, musela Etele Rozálie pomáhat, aby se jim dařilo uspokojit poptávku trhu. Rozálie se v roce 1960 vydala na návštěvu za svou druhou sestrou Irenou, která si na inzerát vyhledala práci na statku v Hruškovicích u Osvětiman. Pro Rozálii byla tato cesta osudová, neboť se při večerní zábavě ve zdejším hostinci seznámila se svým budoucím chotěm Ludomírem Blažkem. Na mateřské dovolené se svými syny začala zdokonalovat své praktické znalosti práce s kukuřičným šustím. Nechala si ze Slovenska poslat formy, staré vzory i poškozené opotřebované výrobky, které párala, aby zjistila detaily v pracovních postupech. V sedmdesátých letech začala být po těchto výrobcích větší poptávka. Rozálie Blažková dojížděla do Hostějova, Medlovic, Újezdce, Buchlovic, Uherského Hradiště, kde při příležitosti významných výročí obcí, sjezdech rodáků nebo v období Velikonoc a Vánoc předváděla tuto neobvyklou výrobu. Ojediněle dodávala zboží do obchodní sítě, nejvíce v Kyjově. Po útlumu zájmu o tento sortiment se po roce 1989 veřejnost začala o práce zhotovované touto technikou znovu více zajímat. Rozálii Blažkovou zvou kulturní pracovníci a pořadatelé slavností na trhy a jarmarky, např. do Kyjova, Uherského Hradiště, Křenovic, Kroměříže, Valašského Meziříčí, Trutnova, Litomyšle.

 

Lidé v okolí Osvětiman a Medlovic v čase sklizně nabízejí Rozálii Blažkové kukuřičné šustí sami. Mezi její hlavní dodavatele patří drobní zemědělci a pěstitelé kukuřice, např. Hrušťákovi a Zálešákovi, kteří koncem září dodávají ošustované listí. Odrhnuté šustí musí být nějaký čas rozloženo na velké ploše, aby listy neležely přes sebe a byly provzdušněné. Měly by se několikrát za den obracet, aby šustí zůstalo světlé, bez skvrn a možné šedi, způsobené lehkým zaplesnivěním. Rozálie Blažková má pro tento účel vyčleněnou půdu svého rodinného domu, kde může mít šustí uskladněno celoročně. Po častém otáčení a dokonalém vysušení, asi po deseti dnech, jej může dát na hromady nebo do pytlů. Před vlastní prací šustí nebělí sířením, jak je zvykem při zhotovování kukuřičných figurek. Výrobky se musejí prokazovat přirozenou patinou, tedy jemnou škálou barev od zelenkavé přes přírodní světle žlutou až k růžovým a fialkovým nádechům. Proto listy šustí až těsně před vlastní prací pouze spaří horkou vodou, vymačká, co ruka vydrží. Mokré šustí se musí pořádně vykroucet, což vede k polámání a změknutí šustí, které se pak dobře stáčí. Další fází je příprava proužků šustí, které R. Blažková trhá z ruky. List nebo listen kukuřice uchopí lícem, vroubkovanou stranou nahoru, neboť rub má lesk a ten se musí při stáčení proužků dostat na vnější stranu provázku. Z obou stran okrajů listu strhne tenký proužek, který by tvořil při stáčení vlákna nerovnosti a okraje by se navíc mohly začít lámat. Šířku trhaných proužků odhaduje výrobkyně hmatem. Je to rutina, protože pouze moje prsty poznají, jak je ta nebo ona část listu hustá či řídká. V závislosti na hustotě listu musí být proužek širší či užší, aby při stáčení získal stejnou sílu. Po natrhání proužků se musí horní hrubý okraj šikmo sestříhnout, aby se proužky do sebe mohly pohodlně vkládat, nadstavovat. Musí se plést z vlhkého šustí a proužky se do motouzku zakládají vždy sestříhnutou stranou.

 

Při práci musí být všechno po ruce, vlhké sestříhnuté proužky šustí, formy a rámy, kladívko na srovnávání hřebíků na formě, pevný kalený háček s kulatým očkem k protahování motouzku, pletacího vlákna přes osnovu, malé kladívko a nůžky. Rám silně přidržuje mezi koleny, aby byly k dispozici obě ruce a vytvářená osnova na rámu byla pevná. Levou rukou přidržuje stáčený provázek a neustále kontroluje jeho sílu, pravou rukou přibírá postupně natrhané proužky šustí a navazuje je do sebe špičkou tak, aby se konec předchozích proužků listu dostal vždy dovnitř vytvářeného provázkového vlákna. R. Blažková pracuje oběma rukama a všemi prsty, které hmatem zajišťují stejnou tloušťku vlákna a jeho pravidelný přirozený, plynulý a volný vzhled. Musí vypadat ležérně. Ve snaze vytvářet dokonalý provázek se může stát, že je provázek nadmíru stočený a v osnově potom neleží a začne se kroutit nebo vytáčet. Při stočení se dostávají dovnitř vlákna a na jeho venkovní straně pak zůstává hladký a lesklý vzhled. Práce pokračuje obsmykováním všech hřebíků na protilehlých delších stranách z jejich vnější strany, čímž se vyplete celá osnova. Její nápady ve vzorkování jsou neomezené. Základ osnovy je vždy stejný, vazba může být například na vrtulku (kulaté ozdoby, kulaté podložky), na špice (výplet tašek, velkých rohoží), na čtverce, obdélníčky (hranaté podložky, prostírky), na vějíř (stojánek na ubrousky). Po obvodu vždy všechny výrobky ukončuje vazbou na klásek, aby vazba nesjížděla a předměty držely formu. Po dokončení výpletu dna musí R. Blažková ukončit obvod, musí zapošit kraj dna po celém obvodu hladce obrace. Když se dostane na výchozí roh formy, pokračuje souvisle vyplétáním obvodových stran. Protože vlákna natažené osnovy již přeschla, autorka lehce namáčí provázky osnovy mokrou houbičkou, aby se s materiálem dobře pracovalo a vlákna byla vláčná a pružná. Mohlo by totiž dojít k popraskání provázků při podvlékání motouzku háčkem. Před vyplétáním obvodových stran musí ještě autorka ukončit dno, podstavu, zapravováním. Kláskových vzorem musí ukončit dno po celém obvodu, aby se nerozjíždělo a drželo pohromadě. Tato práce je velmi obtížná, protože dochází k velkému napínání a tahu. Vyžaduje to velké fyzické síly.

 

Práce Rozálie Blažkové je obdivuhodná. Při pohledu na výrobky Rozálie Blažkové nelze tušit, z jakého materiálu jsou její prostírky, rohože, ošatky, misky a stojánky zhotovovány. Za svého života se Rozálie v našem regionu nesetkala s nikým, kdo by se této technice věnoval. Zajišťuje jí drobný přivýdělek k malému důchodu a představuje pro ni hodnotné naplnění života. Rozálie Blažková je oslovována odbornými pracovníky v muzeích, kulturními institucemi, obcemi i zájmovými organizacemi k účastem na veřejných prezentacích pro školy, lidových jarmarcích, trzích.


Za svou ojedinělou rukodělnou výrobu získala Rozálie Blažková v roce 2007 titul ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel.

 

 

Zpracovala: PhDr. Romana Habartová, etnografka Slováckého muzea v Uherském Hradišti, únor 2013
Foto: Jan Karásek

 

pdf.png2013 Rozalie Blažková, soubor typu pdf, (199,18 kB)