Alena Minaříková se narodila v Uherském Hradišti a celé své dětství strávila v Březolupech, odkud pocházely obě rodiny rodičů. Už ve svém dětství obdivovala svou babičku Marii Hanáčkovou, která se starala o kroje, žehlila spodnice a chlapecké košile a o hodech a dalších slavnostních příležitostech oblékala chlapce do kroje. Marie Hanáčková také vyšívala krojové vyšívání na plochý výřez, který se naučila po odchodu do důchodu v osmdesátých letech od vyšívačky paní Vajdíkové z Topolné. Alena Minaříková již v době, kdy v letech 1986–1989 vystudovala obor mechanik elektronických zařízení v n. p. Mesit, začala šít a vyšívat jednoduché vzory. Stejně tak měla již od mládí blízko k udržování tradic, především lidovému kroji, který sama oblékla jako stárka o hodech v Březolupech v roce 1989. Vyšívat nárameníky, obojky a přednice tak jako babička se však již od ní mladá Alena naučit nestihla. Babička zemřela v roce 1989, a tak techniku vyšívání na výřez, celý postup práce, a hlavně speciální finesy vyšívačky vnučce předat nemohla. Díky dochovanému vyšívání a vzorníkům, které si babička vedla, se o to víc začala Alena Minaříková o krojové vyšívání více zajímat. Vyšívala nejprve především obrázky křížkovým stehem. V n. p. Mesit, kde začala po absolvování školy pracovat, se seznámila s Martou Šuranskou z Bílovic, která byla za výšivku na výřez oceněna Cenou Vladimíra Boučka v roce 2012. Díky ní se Alena Minaříková ve výšivce zdokonalila, osvojila si postup vyšívání, a především rozkreslování vzorů. Naučila se struhadélkový a bubínkový výřez a v roce 2002, kdy odešla na mateřskou dovolenou, začala vyšívat častěji a pravidelně. První ženské vyšívání dokončila v témže roce pro dceru své kamarádky. Mužské vyšívání vyšila v roce 2005 do Mařatic a od té doby vypracovala několik desítek ženských, mužských i dětských vyšívání. Každým rokem vyšije, především na zakázku, dvě až tři kompletní vyšívání z oblasti Uherskohradišťska, a to podle starých vzorů. Současně opravuje i některé staré vyšívání. I když žije již dlouho v obci Kelníky, která leží na pomezí Luhačovického Zálesí a Uherskohradišťska, vyšívá především do obcí, kde se hrubý výřez uplatňuje na slavnostním kroji – do Březolup, Bílovic, Mařatic, Košíků, Zlámance, Kněžpole. Vyšívala však také vyšívání do Hluku či Uherského Brodu. Kromě zájmu o krojové vyšívání je jejím velkým koníčkem údržba a správné oblékání krojových součástí. Je proto velmi vytíženou v období hodů, kdy spolu s maminkou připravuje, šije, žehlí, a nakonec obléká dívky a chlapce do hodového průvodu, nejčastěji do Zlámance, Březolup, ale i Mařatic a Sušic. Kroje také udržuje, kompletuje a dohlíží v obcích na čistotu a správnost jejich nošení.
Alena Minaříková působí také osvětově, učila několik žen z okolí, které o vyšívání projevily zájem, a má tak v technice vyšívání na výřez několik pokračovatelek. V roce 2017 spolupracovala s Muzeem J. A. Komenského v Uherském Brodě, kdy se podílela na praktických ukázkách vyšívání pro projekt Řemeslo jako vyšité. Dlouhodobě spolupracuje se Slováckým muzeem, kde se účastní předváděcích akcí. Alena Minaříková je oslovována pro spolupráci také folklorními soubory. Pro Bartošův soubor ve Zlíně vyšívala ženské zástěry, pro folklorní soubor Včelaran z Bílovic šila krojové součásti, pro CM Ženičky z Hluku vyšívání.
Alena Minaříková bravurně ovládá techniku na výřez, tedy výšivku podle počítané niti. Tato výšivka typická pro Uherskohradišťsko je charakteristická svou plastičností, kterou lze dosáhnout překrýváním nebo zhuštěním jednotlivých stehů. Nejprve je nutné si vybraný vzor překreslit na čtverečkový papír a pak přenést tento vzorek na perličkové plátno, na které se vyšívá. Je potřeba si vše vyměřit podle potřebných rozměrů ramen či krku. Je-li hotová forma na plátně, základ se „zavyšívá“ plochým stehem. Poté přijde na řadu vyšití černého orámování – řetízku, cesty či srdéček. Takto připravený pruh se vloží do dřevěného rámu a nevyšité plochy se „zavyšívají“ a zároveň je nutné „povystřihovat“ jednu nebo dvě nitky. Na rozdíl od jiných vyšívaček, které vytahují nitě vertikálně i horizontálně, Alena Minaříková vytahuje pouze jednu nit, a to horizontálně. Závěrem se hotové vyšívání zapraví a podšije bílým plátnem a je tak připraveno k přišití na košili či rukávce. K takto složité práci je potřeba pouze tupá jehla, hedvábná kordonetka, perličkové plátno a ostré nůžky.
Text i fotografie poskytla příspěvková organizace Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.
