Anna Heliová, rozená Fusková se narodila v Kněžpoli v dělnické rodině. Maminka Filoména Fusková se starala o pět dětí. Anna byla čtvrté dítě v pořadí. Na své dětství Anna často vzpomíná: „Maminka věčně látala staré prádlo, zástěry, tepláky pro našu velikou rodinu, a toho jsem si jako malá všímala a učila jsem se při ní všecko, aj šít na šicím stroji, štupovat ponožky a punčocháče. A také jsem se od malička učila vyšívat a jak se dělají ažurky. Viděla jsem, jak maminka žehlí spodňáky, to jsou spodní sukně, a také jak se chystají fěrtúšky a jupky. To mě nesmírně zajímalo. Naučila jsem všechny postupy škrobení, takže jsem to měla zažité už od dětství. Maminka nás strojila na Boží tělo, k příjímání, na hody. Pro všechny příležitosti nás oblékala do slavnostního nebo obřadního kroje.“
Tato práce Annu ovlivnila na celý život. Během života však neměla čas na péči o kroje nebo dokonce šití či vyšívání krojových součástí, ani na jejich přípravu k nošení. Příležitostně si vyšila nějaký bytový doplněk, dečku, obrázek, polštář, kde vycházela z tradičních výšivkových vzorů, případně členům rodiny, příbuzenstvu nebo známým opravila nějaké vyšívání ke slavnostnímu kroji.
Přivdala se do rodiny Aloise Helii z Tupes, kde trpělivě pečovala o jeho matku, která byla válečným invalidou. Opatrovala děti a babičku a sem tam se věnovala drobné výšivce. Teprve až dcery dospěly do věku prvního svatého přijímání a biřmování, tehdy si uvědomila hloubku myšlenky strojit se do vlastních krojů, čímž každý vyjadřuje svůj osobní vztah ke své obci a rodovým kořenům. Tak si postupně začala budovat vlastní krojový fond, pro sebe, své dcery a budoucí pokolení. To byl přelomový okamžik v jejím životě a vztah ke krojům získal nejsmysluplnější rozměr.
Velkým impulsem pro její práci s kroje se stalo narození vnučky Aničky v roce 1998. Od této doby se Anna Heliová začala více rozhlížet po příležitostech, k nimž se lidé oblékají do krojů. Její hluboké náboženské přesvědčení ji vede na poutě, primice a jiné svátky a slavnosti světského charakteru.
Anna Heliová kroje sama dokumentuje, vytváří si vlastní fotoarchiv, z něhož čerpá motivy pro výšivky. Na poutích se poznala s Filoménou Hanáčkovou z Blatnice, o které věděla, že je velmi šikovná a zručná švadlena. Tak vzniklo přátelství a F. Hanáčková se pro ni stala učitelkou. Vysvětlila jí, jak se šijí pánské košile dudovice a svůj první kus zhotovila pro svého vnuka Vojtěcha. Tak začalo její poznání zhotovování a přípravy krojů. Začala do Blatnice dojíždět a poznávala všechny utajené procesy, které je třeba učinit, aby kroj vypadal, jak jej vidíme o svátcích v jeho současné slavnostní podobě.
Anna Heliová podotýká: „To utajené zázemí si nikdo neuvědomuje. Nikdo si nedovede představit, co se všecko na textiliích musí udělat, aby byli lidi v kroji nastrojení a vzorně reprezentovali svoji obec“. Poté, co se seznámila s vrapením rukávců a předních sukní fěrtúšků v ostrožském krojovém okrsku, začalo ji vrtat hlavou, jak se to dělá na Hradišťsku, konkrétně v Tupesích.
Ze všech obcí si vzala ponaučení a dnes tento technologický základ používá pro přípravu krojů, především z oblasti Uherskohradišťska, oblasti, kterou se snaží dokonale poznat. Když se dožadovala zjištění, kdo by jí pomohl a vysvětlil, jak se šije mužská kordula, byla jí doporučena Jiřina Lagová z Jarošova, která dodnes vyšívá kapesníčky, cifruje kordulky a věnuje se různým výšivkám. Se svými pracemi se pohybuje hlavně v oblasti Uherskohradišťska.
Anna Heliová se začala zajímat také o muzejní sbírky, staré krojové součástky a dobové fotografie. Navštěvuje pamětnice a nositelky rukodělných hodnot v regionu. Mezi první její učitele patří Antonie Vojtková z Jalubí, která ji předala zkušenost tzv. žehlení rukávců a po zvládnutí této techniky se postupně naučila celý způsob zhotovování ženských rukávců. K tomu dodává: „To není jenom navrapit, ale při každém praní je třeba vše rozpárat, vyprat a znovu zkompletovat. Zase se vše šije od začátku. Mám v životě štěstí, že jsem vždy natrefila na ženy, které svou práci precizně ovládají a nechtějí si všechny znalosti nechat jen pro sebe, vždy mi vyjdou vstříc a pořád se od nich mám co učit.“
Od Anny Vojtkové převzala dovednosti v oblasti přípravy krojů, jejich kompletní žehlení, podílí se na opravách ženských i mužských krojů. Anna Heliová je ve své práci neúnavná. Především v období před hody, před svatým přijímáním a také před slavnostmi vína má nejvíc práce, kdy pere a žehlí pánské košile dudovice, šije a renovuje dětské kroje. Široká veřejnost z oblasti Uherskohradišťska k ní přináší k opravám staré výšivky, a tak se svým způsobem stává také textilní restaurátorkou starobylých kusů výšivek, kde obnovuje mešterky, řetázky a výplňky. Tvůrkyně díky svému nadání i vnímavému přístupu dnes ovládá výšivku na hrubý výřez i jeho zjednodušení na formu výšivky křížkové.
Je velkou obdivovatelkou bílé dírkové výšivky, kterou rovněž ovládá. Vedle zmíněné A. Vojtkové sbírala další nezbytné znalosti a zkušenosti v kurzu zuberské výšivky v Brně, který vedla Marie Pyrchalová ze Zubří.
Od ní Paní Heliová načerpala další technologické postupy v bílé dírkové výšivce, z níž aplikuje jen určité motivy, které jsou vhodné k uplatnění prvků v dolňácké výšivce, které nejvíce známe z použití na volánech u ženských rukávů, jimž se říká kadrle, kadle či tacle nebo také na tráčcích, pruzích výšivky, které zdobí střed zadních sukní fěrtochů při obřadních příležitostech (při svatém přijímání, biřmování, svatbách).
Vzhledem k tomu, že se dnes této výšivce věnuje už jen málo žen v regionu, je Anna Heliová také specialistkou na rekonstrukce a opravy starých pruhů bílé dírkové výšivky, doplňuje poškozené dírky, pavoučky, ažury, kroužky, srdéčka a další motivy ve výšivce.
PhDr. Romana Habartová
